
Soužití se psem přináší spoustu radosti, společných zážitků a každodenního kontaktu. Někdy ale může být také náročné. Pes nemusí vždy automaticky vědět, co od něj očekáváme, a některé jeho přirozené projevy mohou být pro člověka doma nebo na veřejnosti problematické.
Mezi nejčastější problémy se soužitím se psem patří štěkání, tahání na vodítku, skákání na lidi, ničení věcí, neposlušnost, problémy se samotou, útěky nebo nevhodné chování vůči ostatním psům. Některé potíže se objeví už u štěněte, jiné mohou vzniknout až v dospělosti.
Dobrou zprávou je, že většinu problémového chování lze vhodným přístupem postupně změnit. Základem je pochopit, proč se pes chová určitým způsobem, a následně mu ukázat, jaké chování od něj očekáváme.
Za problémovým chováním obvykle není „zlobivý pes“. Pes reaguje na prostředí, vlastní zkušenosti, emoce, naučené vzorce chování a aktuální potřeby.
Například pes, který štěká na návštěvy, nemusí být neposlušný. Může být nejistý, vzrušený, vystrašený nebo se mohl naučit, že štěkáním dosáhne určitého výsledku. Podobně pes, který tahá na vodítku, nemusí svého majitele schválně ignorovat. Jednoduše může být pro něj okolní prostředí mnohem zajímavější než člověk na druhém konci vodítka.
Proto je při řešení problémů důležité nehledat pouze způsob, jak nežádoucí chování potlačit. Důležité je zjistit také jeho příčinu a naučit psa vhodnější alternativu.
U výrazných změn chování je navíc vhodné nejprve vyloučit zdravotní problém. Bolest, nemoc nebo jiné zdravotní obtíže mohou ovlivnit chování psa a někdy se projeví právě změnou jeho běžných reakcí.
Štěkání patří mezi nejčastější důvody, proč mohou vznikat konflikty mezi psem a jeho majitelem nebo sousedy.
Pes může štěkat z mnoha důvodů. Může upozorňovat na cizí osoby, reagovat na zvuky, nudit se, vyžadovat pozornost, projevovat strach nebo být příliš vzrušený.
Prvním krokem je proto zjistit, kdy a proč pes štěká.
Pokud například štěká na každého člověka za plotem, může pomoci omezení výhledu a současné učení klidného chování. Pokud štěká z nudy, je potřeba řešit také jeho denní režim a dostatek vhodné aktivity.
Pouhé křičení na psa často problém nevyřeší. Pes totiž nemusí pochopit, že po něm požadujete ticho. Vhodnější je učit ho konkrétní alternativní chování a odměňovat chvíle, kdy zůstává klidný.
Tahání na vodítku je velmi častý problém, zejména u mladých a temperamentních psů.
Pes má při procházce obrovské množství podnětů. Cítí pachy, vidí jiné psy, lidi, auta a další zajímavosti. Pokud zjistí, že zatažení za vodítko ho dostane rychleji k zajímavému místu, může se toto chování velmi snadno upevnit.
Řešením je postupně učit psa, že volné vodítko přináší výhodu. Jakmile jde pes klidně a drží vodítko volné, může následovat odměna, pochvala nebo pokračování směrem k zajímavému místu.
Důležitá je především pravidelnost. Výcvik chůze na vodítku není jednorázová lekce, ale dovednost, která se postupně upevňuje.
Skákání na návštěvy nebo kolemjdoucí může být nepříjemné, zvlášť u velkého a silného psa.
Pes obvykle skáče proto, aby získal pozornost nebo kontakt. Pokud ho člověk při skákání hladí, mluví na něj nebo ho odstrkuje, může se pes naučit, že právě skákání přináší požadovanou pozornost.
Lepší je naučit psa alternativu – například klidné přivítání se všemi čtyřmi tlapkami na zemi.
Velmi důležitá je také spolupráce všech členů domácnosti a návštěv. Pokud jeden člověk skákání odměňuje pozorností a druhý ho zakazuje, pes dostává nejasný signál.
Spolehlivé přivolání patří mezi nejdůležitější dovednosti psa. Může totiž výrazně přispět k jeho bezpečnosti.
Problém nastává například tehdy, když pes venku ignoruje povel a běží za zvěří, jiným psem nebo zajímavým pachem.
Přivolání je potřeba trénovat postupně. Začínat je vhodné v prostředí s malým množstvím rušivých podnětů a obtížnost postupně zvyšovat.
Velkou chybou je používat přivolání pouze ve chvíli, kdy pro psa končí něco příjemného – například když ho přivoláte a okamžitě připnete na vodítko.
Pes by měl mít zkušenost, že návrat k člověku se vyplácí. Proto je vhodné přivolání spojovat s kvalitní odměnou, pochvalou nebo pokračováním v příjemné aktivitě.
Kousání a ničení předmětů je typické zejména pro štěňata, ale může se objevovat i u dospělých psů.
U štěněte může jít o součást běžného vývoje a objevování okolí. U dospělého psa může být příčinou například nuda, nedostatek vhodné aktivity, stres nebo problém se samotou.
Důležité je zabezpečit prostředí a zároveň nabídnout psovi vhodné předměty ke kousání a další aktivity.
Pokud pes ničí věci především tehdy, když zůstane sám, je vhodné věnovat pozornost tomu, zda nejde o problém spojený se samotou nebo separační úzkostí.
Někteří psi mají problém zůstat sami doma. Mohou štěkat, výt, ničit vybavení, škrábat dveře nebo se pokoušet z bytu utéct.
Problém se samotou je potřeba řešit citlivě. Pes by se neměl dostávat opakovaně do situací, které jsou pro něj nad jeho aktuální možnosti zvládání.
Trénink samoty by měl probíhat postupně. Začíná se krátkými intervaly a délka nepřítomnosti se zvyšuje podle toho, jak pes situaci zvládá.
U výrazných případů je vhodné obrátit se na veterináře nebo kvalifikovaného odborníka na chování psů. U závažnějších problémů může být potřeba kombinovat úpravu prostředí, behaviorální práci a někdy také veterinární léčbu.
Vrčení je komunikační signál, který bychom neměli automaticky trestat.
Pes může vrčet například ze strachu, bolesti, nejistoty, při ochraně zdroje nebo proto, že nechce, aby se k němu někdo přibližoval.
Velmi důležité je zjistit, co situaci vyvolává. Pokud psa například někdo opakovaně obtěžuje při jídle a on začne vrčet, trestání vrčení nemusí vyřešit příčinu problému. Pes se může pouze naučit svůj varovný signál potlačovat.
Jakmile se objeví agrese nebo hrozí pokousání, je vhodné řešit situaci s veterinářem a kvalifikovaným odborníkem na chování. Prioritou je bezpečnost lidí i psa.
Někteří psi mohou být velmi ochranářští vůči jídlu, hračkám, pelíšku nebo jiným předmětům.
Takzvaná ochrana zdrojů může vést k vrčení, cenění zubů nebo dokonce k pokusu o kousnutí.
Není vhodné psovi věci násilně odebírat nebo ho při tom trestat. Mnohem důležitější je postupně vytvářet pozitivní asociaci s příchodem člověka a učit psa, že přítomnost člověka neznamená automatickou ztrátu jeho zdroje.
U výrazného hlídání zdrojů je vhodné vyhledat odbornou pomoc.
Ne každý pes musí milovat všechny ostatní psy.
Někteří psi jsou nejistí, jiní příliš vzrušení a další mohou mít negativní zkušenosti z minulosti. Problém se může projevit štěkáním, taháním, vrčením nebo snahou dostat se k jinému psovi.
Cílem nemusí být to, aby se pes kamarádil s každým psem v okolí. Mnohem důležitější je, aby dokázal bezpečně projít kolem jiného psa a zachovat klid.
Pomáhá udržovat dostatečnou vzdálenost od spouštěče a odměňovat klidné chování. Postupným tréninkem lze pracovat na tom, aby pes zvládal přítomnost jiných psů stále lépe.
Strach může být jedním z nejvýraznějších problémů ovlivňujících společný život.
Pes se může bát například lidí, dětí, dopravy, bouřky, ohňostrojů, veterináře nebo cestování autem.
V takové situaci není vhodné psa do děsivé situace násilně tlačit. Cílem je postupně vytvářet pozitivní zkušenosti a pracovat v intenzitě, kterou pes ještě dokáže zvládnout.
Odborné doporučení u strachu a úzkosti podporuje postupnou desenzibilizaci a vytváření pozitivních asociací namísto nuceného vystavování psa silnému stresu.
Útěky mohou mít různé příčiny. Pes může sledovat zvěř, hledat partnera, reagovat na zajímavý podnět nebo se snažit dostat z prostředí, které mu není příjemné.
Základem je vždy bezpečné prostředí. Zahrada by měla být dostatečně zabezpečená a při procházkách je potřeba přizpůsobit volný pohyb schopnostem konkrétního psa.
Spoléhat pouze na to, že „pes přece musí poslechnout“, může být nebezpečné.
Žebrání je jedním z problémů, které často vzniknou nevědomky.
Pokud pes dostane jídlo pokaždé, když se dívá, kňučí nebo strká čumák k člověku, velmi rychle pochopí, že toto chování funguje.
Řešením je především důslednost. Během jídla může pes dostat místo, kde má odpočívat, případně vlastní vhodnou aktivitu.
Pokud nechcete žebrání podporovat, je důležité, aby pravidla dodržovali všichni členové domácnosti.
Samotné spaní na gauči nebo posteli nemusí být problém, pokud to odpovídá pravidlům domácnosti.
Potíž nastává tehdy, když každý člen rodiny nastavuje jiná pravidla. Pes pak obtížně rozpoznává, co je žádoucí.
Nejdůležitější je proto stanovit pravidla předem a důsledně je dodržovat.
Pokud pes například nemá chodit na gauč, je vhodné mu nabídnout vlastní pohodlné místo, které může využívat místo něj.
Jednou z nejčastějších chyb při řešení problémového chování je zaměřit se pouze na potlačení projevu.
Křik, fyzické tresty nebo používání pomůcek založených na bolesti a strachu nemusí psa naučit, co má dělat místo nežádoucího chování. Současná odborná doporučení proto podporují odměňovací metody výcviku. AVSAB uvádí, že odměňovací přístup je vhodný jak pro běžný výcvik, tak pro řešení problémového chování.
Místo otázky „Jak psa přimět, aby to nedělal?“ je proto užitečnější ptát se:
„Proč to dělá a jaké chování ho můžeme naučit místo toho?“
Prevence je často jednodušší než řešení dlouhodobě upevněného problému.
Základem je dostatek vhodného pohybu, mentální stimulace, odpočinku, kontaktu s člověkem a předvídatelného režimu.
Důležitá je také včasná socializace a postupné seznamování s různými lidmi, prostředím a situacemi. U štěňat je období raného vývoje důležité pro budoucí zvládání nových podnětů.
Pes zároveň potřebuje jasná a konzistentní pravidla. Nemusí znát desítky povelů, ale měl by rozumět základním pravidlům společného života.
Některé problémy lze zvládnout domácím tréninkem. Jindy je ale lepší nečekat, až se situace zhorší.
Odbornou pomoc vyhledejte zejména v případě, že pes:
U závažnějších změn chování je vhodné nejprve konzultovat veterináře, aby se vyloučily zdravotní příčiny. Následně může být vhodná spolupráce s kvalifikovaným odborníkem na chování psů.
Nejdůležitější je důslednost, trpělivost a schopnost porozumět psímu chování.
Pes není stroj, který okamžitě splní každý povel. Učí se prostřednictvím zkušeností a důsledků svého chování. Pokud mu chceme změnit určité chování, musíme mu současně ukázat, co má dělat místo něj.
Odměňování žádoucího chování pomáhá psovi pochopit, které jednání se mu vyplácí. Odborná doporučení v současnosti jednoznačně podporují právě odměnově založené metody výcviku.
Soužití se psem tak není pouze o tom, aby pes poslouchal člověka. Je především o vzájemné komunikaci a vytvoření pravidel, kterým obě strany rozumí.
Pes nemusí povelu rozumět, může být příliš rozrušený prostředím nebo nebyl povel dostatečně procvičen v různých situacích. „Neposlušnost“ proto nemusí znamenat, že pes člověka schválně ignoruje.
Nejdříve zjistěte, proč štěká. Následně omezte situace, které štěkání zbytečně spouštějí, a učte psa alternativnímu chování. Důležitá je pravidelnost a odměňování klidného chování.
Současná doporučení odborné veterinární behaviorální společnosti AVSAB podporují odměnově založený výcvik a nedoporučují aversivní metody založené na bolesti, strachu nebo fyzickém nátlaku.
Vrčení berte jako důležitý komunikační signál. Nesnažte se pouze potlačit jeho projev, ale zjistěte, co ho vyvolává. Pokud existuje riziko pokousání, vyhledejte odbornou pomoc.
Může jít o nudu, nedostatek aktivity, stres nebo problém spojený se samotou. Je důležité zjistit, co přesně se během nepřítomnosti děje, a podle toho zvolit další postup.
Neexistuje jedna univerzální doba vhodná pro všechny psy. Záleží na věku, zdravotním stavu, temperamentu, zvyklostech a schopnosti konkrétního psa samotu zvládat.
Tahání může být pro psa způsob, jak se rychleji dostat k zajímavým pachům, lidem nebo jiným psům. Chůzi na volném vodítku je proto potřeba postupně trénovat a odměňovat.
Domácí prostředí obsahuje výrazně méně rušivých podnětů. Venku je pro psa mnohem více pachů, zvuků, lidí a zvířat. Proto je potřeba povely a přivolání trénovat postupně i v náročnějších podmínkách.
V některých případech lze problémové projevy výrazně zlepšit, ale záleží na příčině, intenzitě problému a konkrétním psovi. U agrese je důležité nejprve zajistit bezpečnost a vyhledat odbornou pomoc.
Náhlou změnu chování není vhodné automaticky připisovat neposlušnosti. Nejprve je vhodné konzultovat veterináře a vyloučit zdravotní příčinu. Teprve potom má smysl řešit další behaviorální postup.
Pokud problém dlouhodobě přetrvává, zhoršuje se nebo představuje riziko pro psa či okolí, je lepší vyhledat odborníka co nejdříve. U závažných behaviorálních problémů může být vhodná spolupráce veterináře a odborníka na chování.
Ne každý problém lze odstranit úplně, ale vhodným managementem, tréninkem a úpravou prostředí lze řadu problémů výrazně zmírnit. Cílem nemusí být „dokonalý pes“, ale bezpečné a dobře fungující soužití.
Nejčastější problémy se soužitím se psem – od štěkání a tahání na vodítku až po strach, ničení věcí nebo agresivní chování – mají často konkrétní příčinu. Čím dříve ji dokážeme rozpoznat, tím snáze můžeme najít vhodné řešení.
Základem není psa pouze trestat za nežádoucí chování. Mnohem efektivnější je pochopit, co se nám pes snaží sdělit, upravit prostředí, předcházet problémovým situacím a systematicky ho učit žádoucímu chování.
Pokud si s problémem nevíte rady nebo představuje riziko pro člověka či zvíře, není ostuda požádat o pomoc veterináře nebo kvalifikovaného odborníka na chování psů. Včasná pomoc může zabránit tomu, aby se problém dále upevňoval.